Jak se vyrábí gobelín

Je 28.7.2015.
Dneska jsem se rozhodl pro Valašské Meziříčí. Valašské Meziříčí je správně, nikdo ze zdejších to město však nenazve jinak než ValMez. Takže jsem se rozhodl pro ValMez... :-)
Dnes ale nebude mým dopravním prostředkem kolo, nýbrž auto... Proč ? Protože je počasí nejisté a nestihl bych toho tolik...
Vy tomu věříte ? Ano ?
Kdepáááák. Správnou odpovědí je, že jsem obyčejný lenoch ! Prostě se mi nechce šlapat, tak volím svého Modrého bleska. Po příjezdu do ValMezu ho ponechávám stát v jedné ulici. V hlavě už mám plán prohlídky města.

Ale nejdříve možná něco o městě jako takovém. Informace jsem čerpal z Netu...

Ve ValMezu žije přes 27 tisíc obyvatel a zarazil mne údaj průměrného věku - 39 let. 
Město leží na soutoku Vsetínské a Rožnovké Bečvy a jeho jméno se odráží i v jeho názvu. Vypáleno bylo dvakrát, švédskými a pruskými oddíly.
Vznikaly zde sklárny, textilní a keramické výrobny. V roce 1907 zde byla otevřena Dívčí akademie, první reformní gymnazium v Rakousku Uhersku.
Do Valašského Meziříčí přijel první vlak po trati z Hranic do Vsetína v roce 1883.

Takže auto zaparkováno a já si to šlapu směrem ke gobelínce.

Gobelínová manufaktura ve ValMezu.

Případný návštěvník má zvonit. Tož zvoním.
Objevuje se paní neurčitého věku a po zaplacení mi ukazuje a vysvětluje, jak se vyrábí gobelín.

Takže, je stroj, který pro mne jako laika vypadá trošku jako stav na tkaní látek.

Ty šňůrečky, které jsou napnuty zhora dolů, tak ty se nazývají osnovy. No a pracovnice vezme takový barevný provázek,

který speciálním uzlíkem přišněruje k osnově, tzv. perskou technikou.

A tak jede celou vodorovnou řadu.

No jo, ale mi vrtalo hlavou, jak je to zpevněné příčně.
Pak se tedy pomocí šlapky změní pořadí osnovných nití, ty co byly vpředu jsou vzadu, pomocí člunku se prohodí bílá osnovní niť a zabouchá se těžkou vidlicí, aby se patřičně nahustily navázané provázky i bílá osnovní niť. Docela je mi jasné, že si asi nedokážete přesně představit dle tohoto popisu úplně přesně funkci, ale pokud byste to viděli, bylo by to zcela jasné...

Člunek.

Ta těchto stavech lze tkát koberce až 6 metrů široké a libovolně dlouhé...

Až je tento koberec utkán, napne se na tento stroj - frézu a "srst" koberce se seřízne o jeden až dva milimetry, protože povrch koberce není bezvadně rovný.

Seřezávací fréza.

Břity stroje jsou ve šroubovici.

Jak jsem se dověděl, cancourky si barví a stříhají sami.

A takto vypadá již hotový gobelín.

A hned vedle je dílna na restaurování historických tapiserií.
Sakriš, ale co je vlastně tapisérie ?
Takže opět žhavím Net - Wikipedii a dovídám se, že tapisérie jsou tkané nástěnné koberce, dle pařížské manufaktury nazývané také gobelíny (což je zcela ekvivalentní termín).

Hmmmm...
Takže jsem v restaurátorské dílně. Ženy zde pracují jako "o dušu" a vůbec se netváří vstřícně. S mým příchodem utichá i jejich hovor a cítím, že zde nejsem příliš vítaný... Asi mají své zkušenosti, nebo je to prostě ruší... Takže se moc nevyptávám a vezmu jen pár fotografií...

V restaurátorské dílně.

No a po chvíli již odcházím do přilehlé restaurace s mnoha gobelíny na stěnách. Ještě udělám několik fotek a raději odcházím.

V restauraci.

No, Valašské Meziříčí je meziříčí, tak se jdu podívat na soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy....

Hmmm, obyčejné dva větší potoky. Vsetínská Bečva se jeví větší, než ta Rožnovská.

Už při cestě sem, jsem si všiml jednoho kostelíka a při návratu byly dveře do něho otevřené, tak jsem se tam vnutil a poprosil jednu mladou ženu, jestli se mohu podívat dovnitř. Byla velmi ochotná. Jde o evangelický kostelík.

Evangelický kostel ve ValMezu.

Kalich u vchodu.

Tak si ještě prohlédnu zámek a náměstí.

Zámek ve ValMezu.

Ve ValMezu.

Tady mne zaujala chodba jednoho měšťanského domu.

A před chvíli jsem si vzpomněl, že mám ještě fotografie ValMezu z letošního brzkého jara...

Důležité zprávy.

K Půlměsíci.

Zámek od Rožnovské Bečvy.

U jednoho domu... :-)

Co dále ? V Jarcové má být rozhledna. To je dědina asi 4 kilometry od ValMezu směr Vsetín. Vzhůru na ni !
Přejedu autem do Jarcové, nechám ho dole v dědině a už si to rázuji nahoru. Značení nic moc, dokonce si to zbytečně nadejdu, ale nic se neděje, alespoň jsem poznal jinou cestu. Dolů jdu již tou správnou...

Při cestě k rozhledně.

A jsem nahoře.

Před bouří.

Rozhledna v Jarcové.

Cesta dolů přímým sešupem mi trvá asi 25 minut. Možná ani ne.

Asi v polovině si povídám s ovcemi. Ne povídám, řveme na sebe : "Beeeee." - ony.
A já zase "Beeeeeeee....".
Tak to trvá asi 4 minuty.
Ještě že se učím cizí jazyky. Jenom mám trošku obavy, aby na mne případně nevystartoval  beran či farmář. Po chvíli naše povídání utichá. Ony asi jdou do chléva, já jsem za okamžik u auta. To bych rád věděl, co si o mne myslí případný posluchač !  :-)

Blíží se večer. Tak pro dnešek to už zapíchnu. Dobrou noc.

Na Pustevny

Je ráno, hezké počasí a já sám doma. No, v bytě nezůstanu. Trošku se protáhnu na kole.
Směr Pustevny.
Nejdříve jedu do Frenu trasou, kterou jsem tolikrát jel do práce do školy a už nebudu. No, svět se pořád mění.

 

Jedu dále. Profičím Frenem a už stoupám sice mírným, ale nekonečným, stoupáním k Ráztoce.
V Ráztoce se nachází parkoviště hor chtivých návštěvníků. Celodenní parkovné 60 korun.  Jsem známý svým nechutenstvím k placení parkovného. Howgh.

Parkoviště v Ráztoce.

Tak, již funím nahoru po Knížecí s horským převodem. Od Ráztoky k Pustevnám rovných 6 kilometrů. Kupodivu to jde. Myslím, že kondice není až tak zlá... Jenom ta záda... :-(

O vybudování Knížecí.

Po hodině a 10 minutách jsem nahoře. A jsem odměněn pohledy do kotliny s Frenem (Pro ne místní Frenštátem. Je to podobné jako s Valmezem či Koprem)  a je vidět i dále do kraje. I štramberský lom.

Pohled z Pusteven směrem na Frenštát.

Ten puntík na kopečku nad chodci lehce vpravo je Radhošť. 

Nahoře je lidí jako much. A pouťové stánky. Brrrrr.... To FAKT nemám rád....

Smlsnu svačinu a již si to šinu 10 kilometrů dolů na Prostřední Bečvu. Píši "šinu", protože jedu pomalu a kochám se rozhledy....

Pohled směrem na Bečvy.

Po nějakých 20 minutách jsem dole. Projíždím kolem zrestaurovaného koupaliště v Prostřední Bečvě (a samozřejmě již zpoplatněného) a ujíždím k Rožnovu.

Z Bečev na Rožnov. Počasí skoro kýčovité.

Kousek od Rožnova slyším již zdáli nějaké hýkání. Sakriš, co to je ?
Až po několika desítkách metrech rozpoznávám nějakou existenci, která z mi neznámých důvodů skutečně hlasitě hýká do kraje...
Alkohol je sviňa !

Hýkavec rožnovský.

Když jsem projížděl kolem, měřil si mne ten človíček opravdu zlým pohledem. Zřejmě si všiml mého fotoaparátu, byť jsem ho schovával v dlani...

Pak přichází Rožnov a přes Pinduli domůůůů.....

Letos poprvé do Hlučína

Letos jsem nějaký slabčák. Jiné roky mívám touto dobou Hlučín už tak 4 až 5x za sebou, letos poprvé... No nic, nemůže být pořád posvícení.
Ráno vyjíždím z domu docela brzy, abych měl čas nejenom na pedálování, ale i na zastávky k prohlídce.
Počasí je velmi hezké, není ani chladno a zatím ani moc teplo. Prostě tak akorát. Příbor, Skotnici, Mošnov, Petřvald a Jistebnické rybníky projíždím docela svižně. Sice občas zastavím, vezmu fotografii, ale nic zvláštního se neděje.

Mezi jistebnickými rybníky.

Má první delší zastávka je až před Svinovem pod dálnicí. Je tam docela velké jezero, zřejmě umělé a u něho několik rybářů. Působí to zvláštně chytat ryby pod dálnicí...

Dálniční viadukt před Svinovem.

Další zastávkou je Svinov se svým jednoduchým hezkým kostelem. Je docela prostý a to jej činí sympatickým.

Svinovský kostel Krista Krále.

 Svinov, německy Schönbrunn, bylo do roku 1957 samostatné město, pak již jako část Ostravy.

Interiér svinovského kostela.

Výzdoba vstupních dveří svinovského kostela.

Sv.Hedvika nedaleko vstupu do kostela.

Vrtalo mi hlavou, proč tam ta dřevěná socha sv. Hedviky je. No a z Netu jsem se dověděl,

že byla dcerou markraběte, že ji manžel i syn padl ve válkách, poté začala zakládat nemocnice, ošetřovací ústavy a kláštery a zemřela roku 1243. Svatořečena byla již v roce 1267 a stala se patronkou Slezska.

Povšimněte si, že kostel byl postaven za pouhý jeden jediný rok !!!   Příklad pro naše dnešní cestáře.

Asi po 30 minutách se vydávám dále. za chvíli si to již šňeruji podél řeky Opavy na Hlučín. Ještě zastávka v bufíku "Loděnice" u řeky a nezbytné doplnění hladiny kofeinu v krvi a již vjíždím do Hlučína.

Hlučín je menší město (15 tis. obyvatel). Nachází se v bývalém Prusku. Většina lidí je závislá na Ostravě a proto je veřejná doprava důležitým aspektem Hlučína. Dříve (přesně do roku 1982) bylo z Hlučína do Ostravy i tramvajové spojení.

Most do Petřkovic přes řeku Odru.

Nádraží Hlučín.

Takže jsem ve městě. Nejdříve jdu na zámek do Infocentra.

Hlučínský zámek.

Beru si nějaké materiály o Hlučíně a přitom mne mladá slečna informuje, že v zámku je expozice o Hlučínsku. Bylo by škoda toho nevyužít. Sice z toho většinu zase zapomenu, ale přece jenom získám nějaké povědomí o tomto kraji.

Zajímavě podaná časová chronologie dějin Hlučínska.

Platím a jiná slečna mne zahlcuje informacemi, z nichž mi zůstávají v mých prázdných krabicích pouze střípky :
Například  "Prajská" - historicky byla tato oblast součástí Pruska - z toho odvozen tento název. Vida, a já myslel,     že to má souvislost s Poláky... Anebo že obyvatelé byly v historicky krátkém období součástí různých států....

Musím uznat, že její výklad byl velmi erudovaný. Nepřišlo mi, že se jako většina průvodců naučí text, který jenom stále dokola opakují. Získal jsem dojem, že se v dějinách Hlučínska dobře vyzná. Že by studovala dějiny ?
Slečna do mne bušila informacemi, až jsem byl z toho celý stumpachovatělý a zbaběle prchl přímo do  místností s výstavou....

Když slečna viděla, že si prohlížím figuríny s anatomicky tvarovanými nádobami, hned přidala další údaj. Na Hlučínsku došlo k velkému neštěstí. Vlak měl nehodu a protože velká část pasažérů měla na sobě nádoby s lihem, mnoho lidí v důsledku toho uhořelo, protože se líh na nich vznítil... Brrrrrr...

Kdo zná cestu do Hlučína, ví, že před Hlučínem u nádrže Štěrkovna je most. Usuzuji, že to je jeho předchůdce.

Kleště na výrobu hostií.

Stejně jako v Opavě je možno vycítit silná provázanost tohoto kraje s němectvím.

Vojáci ! Vojáci !

Rychle sem ! Už jsou tady !

Rameno vedle ramena pochodují ve stejném kroku.

Také bych chtěl jednou takto pochodovat.

Zatím však bohužel chodím ještě do školy.

Až budu starší, dám se také k vojákům.

Hlučínské náměstí.

 Jak šel čas....

1905

1930

1939

1968

Tak, ještě si prohlédnu opevnění města...

Hradební opevnění města z roku 1534.

Bývalý evangelický kostel.

No nic, přepedáluji o pár kilometrů dále, do Ludgeřovic. Provoz je docela veliký, slunce si vzpomnělo, že by mohlo zase péct.... Ale těch asi 5 kilometrů "No problem". 

A už se blížím k dosti známému ludgeřovickému kostelu ...

Kostel v Ludgeřovicích.

Ludgeřovice mají jméno od zakladatele, který se jmenoval Ludger. Ten byl kolem roku 1280 dědičným fojtem v v Hlubčicích. Tehdy vznikají vesnice Kravaře, Píšť, Ludgeřovice a další. Současný kostel byl postaven  v roce 1907. Na stavbě kostela pracovalo  90 zedníků, každý se třemi pomocníky. Za půl roku byl postaven. Za druhé světové války byl velmi poškozen, ale za pomoci farníků byl postupně opraven.

Po krátké prohlídce kostela uháním směr Petřkovice. Asi v půli cesty do Petřkovic se zastavuji v hospůdce a dávám si pivo. To tedy sedlo !

A už uháním Petřkovicemi (německy Petershofen) ale po chvíli brzdím svého rozdivočelého bejka. Už kdysi jsem si všiml zajímavé budovy, ze které se vyklubala základní škola. A tak zastavuji a jdu si ji prohlédnout. Přijde mi, že je postavená ve stejném stylu jako kostel v Ludgeřovicích, ale nepátral jsem po tom...

Základní škola v Petřkovicích.

Když jsem listoval stránkami na Netu, zjistil jsem, proč se Ostrava Přívoz jmenuje právě Přívoz.

Na úpatí Landeku bylo totiž v roce 1780 nalezeno uhlí a nejprve zajišťoval spojení s částí Ostravy, dnešního Přívozu, převozník. Dřevěný most byl postaven až v roce 1880 a teprve v roce 1929 byl nahrazen železným.

Jsem v Landeku. Moc se ale už nezdržuji, čas se posouvá rychle. Nedá mi to ale, abych si neprohlédl tuto mašinku !

Parní "kolomotiva" v Landeku.

Jenom mi vrtá hlavou....

Teď abych volal našim, aby urychleně přijeli, poněvadž bych si ji rád prohlédl i uvnitř... :-) 

Riskl jsem to i bez rodičů. 

A to již svištím středem Ostravy, kolem Nové radnice ...

Nová radnice v Ostravě.

... poté kolem Sýkorova mostu...

A u Ostravského hradu se přes nový most vydávám po nové cyklostezce ...

Prosvištím Bělským lesem kolem "Buřta".

U jistebnických rybníků mne dostihne déšť, ale téměř vůbec nejsem mokrý, stačím se vyhýbat padajícím kapkám. 

A v Košatce se objeví krásná duha ! Nejdříve jedna a po chvíli vedle ní i další, méně výrazná. 

Dvě duhy vedle sebe v Košatce.

Ale duha je to nějaká pomatená, vydrží na obloze snad dobrých 30 minut...

Za 70 minut jsem doma...

Tachometr mi ukazuje 103 kilometry. Doma poměrně rychle zalézám do brlohu a skuhrám si se zády. Už má kdo mé skuhrání poslouchat... :-)