Opavská zastavení
Je čtvrtek, 21.května, jsem v Ostravě ve škole, a náš  učitel, pan Žižka, nám doporučuje navštívit fotografickou výstavu v Opavě u příležitosti 25. výročí opavské fotografické vysoké školy.
   Zprvu jsem si myslel, že si vezmu sebou kolo, strávím tam celý víkend od pátku, ale vzhledem k počasí se to "smrsklo" pouze do sobotní vyjížďku autem. To jsem zanechal u Alberta, nedaleko řeky Opavy, a vydal se na celkovou prohlídku Opavy.

Prohlídku historického jádra Opavy jsem započal u Slezského muzea, kde do roku 1870 bylo gymnázium, na kterém studoval zakladatel nauky o dědičnosti J.G. Mendel.

Slezské muzeum

J.G.Mendel.

Hned vedle muzea je náměstí, na kterém se konal trh. Tak jsem to tam všelijak procházel, obzvláště se mi líbily průchody do dvorků domů...

Průchod do dvora s garážemi.

U jiného mne zase zaujala lidová tvořivost nějakého umělce, kterému připadala zeď se zvonky příliš fádní....

Lidová tvořivost...

   Posléze jsem  přišel do  "i"čka , tedy do informačního centra, získat nějaká doporučení, co ještě v Opavě navštívit. Příjemná mladá "žabka" mi doporučila návštěvu vyhlídkové radniční věže. Prý se dnes právě otevírá. Vida, vida, mám to ale štěstí ! A tak po posilnění se kávičkou a jedním přeobrovitým indiánkem v cukrárně na jednom z opavském náměstí a po zaplacení závratných 20 Kč to již stoupám vzhůru k nebesům. Nejprve výtahem a potom s použitím vlastního pohonu...
   A helemese, ještě před konečným vstupem na ochoz věže je spousta zajímavých pohledů skrze okna či jiné otvory ven z trubky věže...

No vida, a jsem nahoře.

Z radniční věže.

Kostel Nanebevzetí panny Marie - jedna z nepřehlédnutelných dominant Opavy.

Ještě přidávám fotografie Opavy po válce. Město bylo z větší části zcela zničené.

Tady byl včera "scuk" historických vozidel....

Ale copak se to děje dole ? Na náměstíčku před radnicí se srocují nějaká zajímavá vozidla !

Hupajdu šupajdy dolů, ať o něco nepřijdu !

No, a jsem dole. Než jsem sešel, náměstí se začalo plnit pastvou pro oči každého chlapa...

 Všude kolem plno krásných přibližovadel a mezi nimi spousta človíčků, kteří se na ně přišli podívat.

Tak takhle to vypadalo na tom náměstí. 

Krásná felicie...

Felicie v poklici oktávie...

Ploutev Tatry 87, r.v. 1947, skoro 3-litr, výkon 75 koníků, max. rychlost 160km/h, spotřeba 12,5 litrů, vyrobeno 3 023 ks.

Porsche Carrera se zrcadlí na kufru Wartburgu 311/1 000.

Fotošílenec Jiří.

Aha, tak už vím.

Po velmi příjemném pokukování a plazení se při fotografování odnáším některé věci zpět do auta a potom jdu podél řeky. V pozadí mne totiž zaujala jedna budova, ze které se vyklubala základní škola.

   U řeky vidím značku hladiny řeky Opavy na budově v roce 1997. No potěš ! To tedy muselo být ale "maso" !!!

Brrrr.... To tedy muselo být hodně zlé !

Řeka se rozlila skoro po celém městě....

Snad se to v budoucnosti nebude opakovat.  

Štráduji si to dál a tady je nějaké zajímavé řeznictví. Škoda, že je zavřené. Hlad sice nemám, ale nějaký čerstvý rohlík s dobrou tlačenkou....

Ono tam vlastně bylo Zdeněk Tichý, ale záměrně jsem to při fotografování nezabral. :-)

A docela náhodou se opět ocitám u Domů umění, kde se má nacházet výstava, kvůli které jsem vlastně přijel.

Před Domem umění.

Platím vstupné (40 peněz) a jdu dovnitř.
Trochu jsem měl z umění strach, necítím se příliš umělecky vzdělaný, ale musím napsat, že většina fotografií byla moc hezká, některá i chytla za srdce...
Slečna u kasy mi říkala, že fotit mohu, takže jsem spáchal nějakou dokumentaci...

Malý návštěvník.

Malý návštěvník se sestřičkou.

Návštěvnice.

Pohled ven z budovy.

Jedna z fotografií s odleskem místnosti.

Místnost s fotografiemi a videem.

Architektura Domu umění.

Přiléhající kostel.

   Po prohlídce se procházím městem a na jednom místě se seznamuji s lidmi, na které společnost  dívá "skrze prsty". Jsou pro mne věčným tématem fotografování a nemyslím si, že by to byli špatní lidé.Jsou to životní ztroskotanci, kteří svou situací a alkoholem bývají již notně opotřebovaní, ale to nic na mém názoru nemění. A je zvláštní, že mnozí z nich jsou fotograficky velmi charizmatičtí. Možná je to tím, že svůj nelehký osud mají zapsaný spolu s hlubokými vráskami v obličeji....Dal jsem jim 30 Kč na "čučo" a asi půl hodiny jsem s nimi diskutoval. 
   Jsou špinaví, neudržovaní a dost často opilí, ale zatím jsem je nezažil agresivní.... Howgh !

Pak přichází už poslední opavské zastavení. Výstava historie Opavy. Začínám být poněkud unavený. Ale to by mi až tolik nevadilo. Mnohem horší je, že po celodenním šmatlání Opavou mne zase docela hodně rozbolela záda. Takže si výstavu prohlížím, ale dlouho se už nezdržuji.

Nahoru k výstavě.

V jedné z místností jsem si odskočil do New Yorku....

Odlesky, to je moje doména...

Vycházím z budovy a již bez zdržování mířím ke svému Modrému bleskovi...
.... a asi za hodinu jsem doma.... Jdu si skuhrat do postele.
Dobrou noc....

Břidlicovým krajem

Je sobota ráno, vylézám z brlohu, snídám a nakládám kolo na Modrého bleska. Zhruba po deváté hodině ranní odjíždím do Vítkova. Mám v plánu tam zanechat auto a projet okolí Vítkova. Cestou mám několik uzavír, takže kilometrů přibývá. Nakonec se rozhodnu opustit Bleska v Klokočově (přes který vede objížďka).
Sotva vystoupím, zaujme mne auto s erekcí...

Dobře dělám, že jsem tady začal svou trasu. Asi po kilometru se napojuji na hezky udělanou cyklostezku, jejíž popisky mne upozorní, že jsem v kraji břidlice. To jsem předtím nevěděl...

Břidlicové srdce.

Pohybuji se v prostoru Nízkého Jeseníku s výškou 400 -800 metrů.
Masy hornin vznikly naplavením štěrků, písků a jílů usazených v okrajovém moři v době mladších prvohor, později zvrásněné a přetvořené vulkanickou činností. Kvalitní vlastnosti zdejších břidlic přivedly místní obyvatelstvo k jejich těžbě a zužitkování. Postupem času to nabylo rozsahu světového měřítka.

Krásnou krajinou sjíždím k Čermné...

Nadále ujíždím z kopce. U jednoho domu keramika. Tož jsem zastavil a fotografoval.

Sojka bonzačka.

A opět sjíždím z poměrně prudkého kopce. Nedá mi to a ptám se mladé dvojice, zdalipak jedeme správně na Budišov.
"Ale kdepák, tady jedete na vojenský prostor Libavá."
Tož se vracím.
Opět prohlížím směrovky na ukazatelích.
Pro jistotu se vydávám na Budišov po cestě. Ale pořád mi to vrtá v hlavě.  Vytahuji mapu a opět ji studuji. Tehdy se rozhoduji, že koupím novou a nahradím tu svou letitou. Ne, že by se cesty či krajina bůhvíjak změnily, jde o to, že přibylo nových cyklostezek a ve starých mapách tyto prostě nejsou zaneseny...

Fotografie Budišova z roku 1904.

Budišov dneska.

No a jsem v Budišově nad Budišovkou. Malé ospalé městečko, asi 3 tisíce obyvatel, není právě příliš pohledné. Je zde muzeum břidlice. Ale ani jsem ho nehledal. Jediné, co mne zde zaujalo, byl jeden místní človíček...

Budišovjan

Nechce se mi opět na příjezdovou cestu. Vidím nějakého muže a tak se ptám, Zda-li je domorodec. Zvesela haleká, že zde žije 62 let a styl jeho mluvy napovídá, že většinu toho času možná strávil po hospodách. No, ptám se, je li možné projet na Kružberk někde zadem, ne po zdejší silniční tepně. Okamžitě začne po mne házet decibely a místní názvy jako třeba Malá hráz a další.
"Jeďte na Svatoňovice !"  hýká přes celé náměstí. Na námitky, že Svatoňovice jsou přece na druhé straně přes silnici reaguje opět tvrzením, že tady přece žije 62 let a proto musí vědět, kudy máme jet....
S díky se s ním tedy urychleně loučím a zklamaně šlapu do kopce po silnici... Asi v polovině svahu si to šlape starší paní s kolečkem, vrchovatě naloženým nějakým zahradním odpadem. Příčí se mi ji zdržovat, ale nakonec zastavuji a ptám se. Tentokrát jsem porušil své nepsané pravidlo : Neptej se žen na cestu. A dobře jsem udělal. Paní mi velmi stravitelně a jednoduše popsala prima cestu ke Kružberku. Vše, co nám popsala sedělo do nejmenších podrobností. Díky.

Nashledanou Budišove...

Další mou zastávkou je přehrada Kružberk.

Blížím se ke kružberské přehradě.

Z hráze.

A za chvíli sjíždím do kružberského údolí k řece Moravici. Tady nedaleko od hráze je několik skal, na kterých se vyžívají horolezci. O tom jsem již slyšel, prý tu jezdí i z docela dalekých krajů.
Tak tam chvíli očumuji a obdivui jejich um...

Zvláště jeden nás zaujal. Muž přibližně mého věku (tedy okolo 50ti let), bílé vlasy, štíhlé tělo, ale velmi svižných pohybů. Fotografie není právě nejkvalitnější, snímáno na maximální zoom, ale přesto je doufám vidět to, jak musel být "vymakaný".

Vymakaný padesátník.

V obci Kružberk jsem si prohlédl starý kostelík.

Další mou zastávkou jsou Jánské koupele, dřívější lázně.

Lázně založil kolem roku 1810 Jan z Rendzina. O největší rozkvět lázní se však zasloužil hrabě Camillo Razumovský, který je koupil roku 1895 a kompletně zrenovoval, rozšířil a znovu spojil s panstvím Melč - Horní Vikštejn.
Počátkem 20. století byly lázně, disponující moderními budovami a léčebným zařízením, na vrcholu svého rozkvětu. Sloužily k léčení nemocí srdce, neurastenie, revmatismu, nespavosti a poruch látkové výměny. V lázních bylo zhruba 120 pokojů s přibližně 200 lůžky, na kterých se vystřídalo v průměru 800 pacientů a okolo pěti tisíc lázeňských hostů ročně.
Během okupace v nich bylo výcvikové středisko pro Hitlerjugend a v průběhu války zajatecký tábor. Snaha obce Staré Těchanovice o obnovení lázeňského provozu po válce byla marná.
Budovy sloužily nejdříve jako dětská ozdravovna a pak jako letní odborářské rekreační středisko. 
Od roku 1994 jsou všechny objekty v areálu z nedostatku peněz uzavřeny a chátrají i přesto, že téměř všechny byly v roce 2006 zapsány do Ústředního seznamu kulturních památek ČR a nyní jsou na jejím seznamu nejohroženějších památek.
Zdroj: http://opavsky.denik.cz/zpravy_region/historie-janske-koupele20100505.html

V dobách největší slávy.

Do hlavní budovy jsem se bez problému dostal a fotografoval,

Zrcadlo před vstupem.

Škoda, že zrcadlo před vstupem neodráželo jeho slavnou historii.

Chodba v hlavní budově.

Konec slávy.

Pohled z balkónu.

Zřejmě budova se zřídlem.

Tak, a již si to šněruji zpět. Cestou často vidím břidlici jak v přírodě tak i její využití.

Samá břidlice.

Břidlicová střecha.

Přijíždím do Vítkova.
Na náměstí se stavuji do cukrárny. Samotné městečko me příliš nezaujalo. Má ale dva kostely. Jeden starší a jeden novější.

Vybudování toho novějšího se datuje do let 1910 – 1914 a je nazýván „Vítkovskou katedrálou“.V důsledku vypuknutí 1. světové války však nastaly velké obtíže s vnitřním vybavením kostela, takže k jeho vysvěcení došlo až 15. října 1918.
Charakteristické pro tento kostel je, že byl zbudován z místního materiálu – kamene, který byl podle zdejší ústní tradice vytěžen při kopání základů. Přestože kostel stojí na kopci, při kopání základů vytryskl z tohoto kopce silný pramen. Voda posloužila pro celou stavbu a pramen je dodnes činný. Pod sakristií musela být proto zbudována šachta a voda je odváděna do kanalizace.
U vchodu do chrámu je instalována socha sv. Marka, která byla původně umístěna na náměstí na paměť cholery a tyfu. Za války byla nacisty odstraněna, protože sv. Marek byl Žid.
20. června 1946 se v opraveném kostele slavilo první Boží tělo a 28. září v den svátku národního světce sv. Václava byl tento chrám znovu vysvěcen, neboť byl znesvěcen ruskými vojáky, kteří zde měli ustájeny koně.
V době komunistické éry byl kostel terčem pro vandaly, kteří postupně vytloukli malovaná okna.

Myslím, že je rok po opravě... Spolkla, pokud si dobře vzpomínám, 11 mil. z evropských fondů...

Vítkovská katedrála.

Fotografie z roku 1950.

Starý a nový kostel.

Já u starého kostela.

Konečně funím v závěrečné etapě dnešní projížďky do kopce ke Klokočovu...

Poslední pohled na Vítkov.

Sláva ! Modrý blesk na mne stále čeká. Připevňuji na něj svého bejka a uháním domů....

Výlet se podařil, počasí krásné, na tachu 45 km...