Terezín (27.12.2016)

Karel Gott zpívá : "Zítra já volný den mám, co já s ním udělám...?".
A co já udělám se svým volným dnem ? Jsem u dcery v Praze a proto bych měl využít možnost zajet si někam, kam se běžně nedostanu.
Na severozápad od Prahy se nachází město Terezín. GPS-ka mi sice hlásí vzdálenost 78 kilometrů, ale sakriš, kdy, když ne teď ?
Poměrně brzy ráno tedy startuji svého Modrého bleska a vydávám se na cestu. GPS mne naštěstí spolehlivě vyvádí změtí dálnic, nadjezdů a dalších všelijakých pekelných záludností z Prahy a pak si to už svištím směr Litoměřice po dálnici. No a před půl desátou již vjíždím do Terezína. Hned zkraje je Malá pevnost (tu si chci prohlédnout) se svým placeným parkovištěm. Ale vzhledem k datu se tu neplatí nic.
Takže klad pro mou skrblickou dušičku.
Ještě před pevností stojí prastarý Trabant (pro mladší ročníky - pekelný stroj s dvoutaktním motorem o dvou válcích a šíleným výkonem 19 kW)

Detail pekelného stroje...

 

 

Na některých pamětních deskách jména, někde jenom čísla.

Hlavní vchod do Malé pevnosti.

 Vcházím do pevnosti, kde je umístěna i kasa. Nepříliš bystrá paní mi prodává lístek za 215 korun a již se hrnu dovnitř.
Ale nejdříve něco málo o Terezíně a terezínské Malé pevnosti samotné.
Jak název napovídá, město bylo pojmenováno na počest Marie Terezie a nechal ho naprojektovat její syn Josef II. A stejně jako Malá pevnost, vzniklo na zelené louce a ve své době vznikl tak velmi kvalitní systém opevnění.
Díky této stavbě se také přemístilo koryto řeky přibližně o 500 metrů. S výstavbou se započalo v roce 1780, stavba opevnění trvala 10 let a stala se plně bojeschopná.
Během své výstavby pevnost spolkla přes 100 milionů cihel.
Osádku pevnosti mělo stabilně tvořit přibližně 5,5 tisíce vojáků, v případě války pak 11 tisíc. Velké množství skladovacích prostor spolu s výkonem pevnostní pekárny, která měla být schopna denně připravit až 70 tisíc porcí chleba, pak mělo být schopné uživit armádu 60 tisíc vojáků po dobu více jak tří měsíců.

Opevnění města.

Oproti středověkým hradům nový typ opevnění. Velmi obtížné již dobýt pomocí děl, která si relativně snadno poradila se středověkými hrady.

Tak, alespoň málo něco k Malé pevnosti jako takové. Naštěstí nikdy nebyla dobývána a proto se vše zachovalo ve velmi dobrém stavu.
Bohužel se do naší paměti dostala Malá pevnost hlavně jako nacistické vězení či přestupná stanice pro další přesun lidí do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů a město jako židovské gheto.
Popravených lidí bylo přibližně 300, ale  asi 2 600 jich tady bylo umučeno nebo zemřelo na nelidské podmínky či nemoci spojené s prakticky nulovou hygienou.

Samotná procházka peklem 

Pohled ze samotky

Vchody do samotek.

"Ložnice".

Ošetřovna.

Umývárna pro samotky.

Samotka. Šířka lože cca 60 cm.

 Umývárna, která prý byla jen na „ozdobu“ a ukázku pro návštěvy nadřízených, kterak je věznice dobře vybavená… Zrcadla i umyvadla jsou původní.

 

Heinrich Jöckel byl po válce popraven oběšením.

Opouštím Malou pevnost se staženým žaludkem a říkám si v duchu : Snad již NIKDY VÍCE !
Ještě jdu na náměstí městečka, ale není mi příliš OK a pomalu se již šeří. Tak jen několik fotopostřehů.

Terezínské náměstí.

Začíná mi být chladno, usedám tedy do auta a vracím se do Prahy. Nemít tu GPS, asi bych bloudil silnicemi a křižovatkami Prahy dodnes a ke dcerce netrefil.

Na hradě Okoři, světla už nehoří... (26.12.2016)


..., bílá paní šla už dávno spát.  𝄟

Jsem opět v Praze. Samotné centrum města mne nijak zvlášť neláká. Určitě velké spousty návštěvníků, stánků a dalšího. Sice asi prima situace na fotografování Street fotografie, ale vzhledem k tomu, že mi není právě nejlépe, zvolím nějakou klidnější variantu.
Rád bych se podíval na hrad Okoř, který není daleko. Je tedy rozhodnuto a Modrý blesk uhání velmi proměnlivým počasím k němu. Již ho vidím, tedy jen jeho věž. To mne docela mate, pokaždé, když se blížím k nějakému hradu, tak ten obvykle bývá na nějakám kopci či vyvýšenině. Tady mezi poli z jakéhosi ďolíku trčí něco, co by mohlo být hradní věží.
Zvláštní.
Tajně doufám, že ty ruiny budou normálně přístupné, ale chyba lávky, je zavřeno, zaryglováno.
Tak smutně hrad alespoň zčásti obcházím a fotím.

Takto nějak asi hrad vypadal.

Dneska.

Tento obrázek je z Netu. Asi bývalá kaple.

Už odjíždím.

Po krátkém váhání se rozhoduji navštívit Lidice, vzdálené od Okoře asi 45 km.
Jestliže ještě asi před půl hodinou se občas objevil kousek modrého nebe, teď je beznadějně zataženo.
Není sice příliš chladno, kolem 5 stupňů, ale je nějak "vlezlo" a fouká vítr. Nic příjemného.

Po hodině přijíždím ke hlídanému parkovišti lidického památníku.
V ústrety mi vychází nějaká starší žena, všiml jsem si, že parkoviště je hlídané.
"Dobrý den, asi mne jdete zkasírovat paní, že ?" a hotovím se vytáhnout pěněženku.
Paní se usmívá a říká :"Pokud si zajedete tam na druhou stranu, tak tam já za vámi nepůjdu."
Mé srdce skrblíka zaplesalo.
Poděkoval jsem a otočil Modrého bleska daným směrem. A za chvíli jsem už procházel lidickým památníkem.
Nebudu tady suplovat Internet, kde je o tomto zvěrstvu, spáchanému v obci Lidice, napsáno dost a dost.
Jen závěrečné resumé :
Datum : 10.6.1942

Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

 

 

Tak, poslední zastávkou tohoto dne bude pro mne hrad Křivoklát.
Ke hradu dojíždím asi hodinu před setměním.

Hrad Křivoklát.

Upřímně řečeno, jsem tím hradem poněkud zklamaný. Je to přece jeden z našich neznámějších hradů a přesto mi připadá zanedbaný a navíc špatně nasvícený, takže noční fotografie nejsou úplně to, co bych si představoval.
Je tma, není mi právě nadvakrát, uháním tedy zpět do Prahy.