Súlov v říjnu (22.10.2016)


To brzké sobotní vstávání je kapitolou sama pro sebe. Občas jsem tázán, zda se mi ráno tak brzy chce.
NECHCE !
Ale vidina hezkého výletu je přece jen silnější než má přirozená lenost.

Mokrý Modrý blesk před výjezdem.

A tak ještě za tmy vyjíždím z Kopru...

 ... a uháním mi dobře známou trasou přes Bumbálku směrem na Bytču a zanedlouho jsem na parkovišti u Súlovksých skal. Žádné auto tu prozatím nestojí, jsem tady první.
Rozednilo se, na krajinu usedla mlha, je vlhkavo...
Přezouvám se do trekových bot a vyrážím prudkým svahem nahoru.

 

  Asi po patnácti minutách prudkého výstupu si všímám, že se od chodníku  odděluje méně nápadná pěšinka ostře vlevo. Kampak asi vede ? Však co, času mám dost. Vydávám se tedy po té méně zřetelné cestičce.
Vystupuji na skaliska prakticky nad cestou. Bohužel, vše je utopeno v mlze.

Slibuji si, že někdy za dobré viditelnosti to projdu ještě jednou.

Funím si to dále do kopce. Pěšina se mění na pěšinku, stále se zužuje a posléze pokračuje prudce dolů jednou stranou přilepená na skále, na druhé straně je hluboká strž.

Chvíli váhám, jestli mám jít dále. Jediné špatné šlápnutí či ztráta rovnováhy a sbohem krásný výlete.
Otáčím se a stejnou cestou se vracím na původní stezku.

Na původní pěšině.

 

Občas nacházím jakési houbičky.

První sluneční paprsky tohoto dne.

Celý les vypadá pohádkově a tak barevně, až to celé působí dosti kýčovitým dojmem. Na fotografiích se snažím ty barvy poněkud stahovat. Ale ne vždy to jde, pokud chci uchovat malebnost toho místa.

Pohled na Jablonovou.

Ve vlhké půdě se objevuje množství stop, jakési kopýtka, ale vzhledem ke svým znalostem nejsem schopen rozpoznat, jde li o srnky či jinou zvěř.
Ale již brzy je mi umožněno rozpoznat, jaké zvířátko se tady prohání... :-)

Ovce lesní...

Všimněte si, že ve skále jsou kruhy pro umožnění výstupu turistům do prudkého stoupání ve skále. Fotografie toto zplošťuje, takže to není rozeznatelné. A v tomto skalním svahu se tato terénní ovce zcela bez potíží pohybovala. No, já vím, má čtyři nohy, ale přece jenom...

Tak jsem s terénní ovcí (či snad beránkem ?) chodil krátkou řeč.

Ale po několika minutách jsme si šli každý svou vlastní cestou.

 

Po nějaké době se dostávám k Súlovskému hradu. Již několikrát jsem tu byl, ale zrodivší se krásný den s překrásně zbarvenými stromy vyčaroval opět neopakovatelné obrazy.

Súlovský hrad.

Pohled z hradu.

Tak, a dále už dolů.

Za patnáct minut budu u auta.

Kostelík v obci Súlov.

No a jsem u auta.
Podívám se, kam vede cesta, kterou jsem přijel. Třeba ještě něco uvidím a vyfotografuji.
Startuji a projíždím dědinkou Hradná. Tady však silnička končí. 
Tak alespoň krátkou (šedeátiminutovou) procházku.

Potkávám tohoto divokého jezdce na hlučném smraďochovi...

Asi za hodinu nasedám do svého Modrého bleska a již uháním domů. Slunce se již kloní k západu.

Ještě poslední pohled do zrcátka a již bez zastavení (skoro) svištím domů.

Pěkný den.

Vršatec v říjnu (15.10.2016)

Asi před rokem jsem někde na Netu četl, že Vršatec (v okrese Ilava na Slovensku) je nejkrásnější na jaře či na podzim. A protože se nyní začínají stromy všude nádherně probarvovat, je tedy asi ta pravá chvíle to místo navštívit.
Téměř jako vždy vyjíždím ještě za tmy. Do dědiny Vršatecké Podhradie je to z mého bydliště něco přes 120 km. Tedy nikterak moc daleko. Ale doba jízdy je relativně dlouhá, prakticky celou cestu jedu přes nějaké obce, takže průměrná rychlost není nikterak závratná. Ale na to, že nemám ani mapu a jedu spíše citem, tam jsem docela brzy...
"Zapíchnu" auto na parkovišti, a protože se rýsuje krásný podzimní den, tak si to dychtivě štráduji nahoru k hradu Vršatec.

Už si to mašíruji nahoru k hradu.

Ale nejdříve jdu k horní části hradu. Ta mne láká více...

Když se podívám dolů, vidím kopec naproti a dole vesničku Vršatecké Podhradie.

Tak tedy ještě výše !

Pod nejvyšší částí hradu je tato jeskyně, která končí ve strmé stěně skály. Z vesničky je to vidět jako okno.

Chci li se dostat až k té nejvyšší části hradu, musím se protáhnout touto štěrbinou.

A jsem nahoře.

Pohled z nejvyšší části hradu do kraje.

Pomalu se vracím na nižší části. Fotografováno z té štěrbiny.

Už vidím spodní část hradu.

Tak, zase trochu stoupám k dolní části.

Pohled z okna zřejmě bývalého paláce. Ta budova je hotel Vršatec.

Zbytky věže s výhledem do kraje.

Po důkladném prozkoumání jdu ještě níže...

A ještě níže...

A uháním na protilehlý kopec. Je tam zákaz vstupu, ale příliš mne to láká, abych ten zákaz uposlechl...

Jak si to tak funím nahoru, slyším : "Jiříku, dávej pozor, ať na mne nešlápněš !"

Pohled zpět na skálu, na které se nachází hrad.

Nejzažší bod, kam jsem vyfuněl. Pak jsem už postrádal odvahu, či lépe řečeno, pud sebezáchovy mi v tom bránil.

Vracím se k autu a projíždím dědinkou Vršatecké Podhradie, směr Červený Kameň.

Na Červený Kameň !

V dědině Červený kameň.

Nahoru !

Stále nahoru ...

Dole vesnice Červený Kameň.

Při sestupu dolů mne nebezpečně ohrožovala tato litá šelma...

Také průchod vesnicí zpět k autu měl svoje kouzlo.

Vsedám do Modrého bleska a uháním pekelnou rychlostí domů...
Hezký den !