Kol kolem Vranovem... (13.4.2018)

Pátek třináctého nešťastný je den,
nechoď Jiříku s kolem ven.
Nemá Jiřík nemá stání, 
na kolo ho cos pohání...

Konečně mi končí pracovní den. Usedám do Modrého bleska. V okamžik nasednutí si ještě myslím, že to bude někde k Uherskému Brodu. Ale jak tak uháním směr Zlín, zraje ve mne myšlenka to natáhnout až k Vranovu nad Dyjí. Stejně už nějakou dobu nad tím přemýšlím.
Na Modrém bleskovi je přikurtovaný můj prastarý bicykl. Později po dálnici uháním pekelnou osmdesátikilometrovou rychlostí. Dýchavičný Modrý blesk ale vytrvale vrní a kolem půl sedmé si nacházím místo asi deset kiláků od Vranova. Slunce se pomalu sklání k západu.

Vytáhnout stan či nevytáhnout ? A protože se poměrně teplý jarní den mění v dosti chladný večer, rozhoduji se vyzkoušet přespat v Modrém bleskovi.

Vytáhnu si pouze křesílko, sedadlo spolujezdce měním v lůžkovou úpravu a nachystám si spacák.
Pak si sedám vedle auta a koukám na zapadající slunce.
Po cestě, u které hned těsně stojím, se blíží jakýsi volkswagen , který má již očividně (i ušislyšně) nejlepší léta za sebou. Jak se ten červený hlasitě chrchlající drak blíží, spatřuji v něm několik mladých mužů. (tři ?) A protože s omladinou mám své zkušenosti, raději se na ně nedívám a záměrně koukám upřeně do zapadajícího slunce. Řvoucí stroj s větším počtem děr ve výfuku (nebo snad tuningová úprava ?) se blíží a předem mnou zvolňuje. Nevím přesně proč, ale začínám tušit jakousi postbubertální čertovinu. A nemýlím se. Jakmile je záď vozu na mé úrovni, mladý Fitipaldy prudce sešlapuje plynový pedál a stroj se za ohlušujícího rachotu rozjíždí rychlostí startujícího šneka vpřed.
Myslím, že mládenci s úšklebkem hleděli do zrcátek, očekávajíc že sebou vyděšeně trhnu.
Ale protože mi bylo jejich podezřelé zpomalení nápadné, nehnul jsem ani brvou ! Mládenci utřeli nos !
Slunce zapadlo a já se zahrabal do spacáku v očekávání, že již unaven snadno usnu.
Ale noc byla dost chladná a auto velmi nepohodlné ! A tak jsem té noci více nespal než spal.
Zato ráno obarvilo v autě vše do oranžovožluta.

Ráno, deset kilometrů od Vranova.

Docela rychle jsem si udělal čaj a kafe a asi za 50 minut od vyhrabání se z auta jsem už uháněl k Vranovu.

 A už jsem na náměstí. Ještě nákup pečiva a hurá lovit kolokilometry !

Z mostu se ohlížím směrem k náměstí.

Dyje.

Nejdříve funím do prudkého kopce k vranovskému zámku. Sice musím ještě asi 40 minut čekat do otevření brány, které využívám k vyšlápnutí k vyhlídce. Mám pocit, že se jmenuje Tanečnice.

A pak si to již šněruji k hradu Cornštejn.

Tváří se to jako rovina, vypadá to jako rovina, NENÍ to rovina. Funím na megarange.

Cornštejn je bohužel uzavřen.

Protože je hrad uzamčen, po nějaké době okounění pokračji dále na Bítov.

V pozadí hrad Bítov.

Hrad Cornštejn.

Blížím se k Bítovu...

...ale ještě před ním rozhledna Rumburak.

No, ještě 800 metrů k hradu...

Hrad Bítov.

 

Hradní zahrada.

 

Pohled na Dyji od Bítova.

Odteď se začínám vracet.

Blížím se k hrázi, .... která je uzavřena !!!

Musím vyfunět asi 5 kilometrů do dosti prudkého kopce zpět a pak naokolo  k Vranovu.
K Modrému bleskovi přijíždím s 55 kilometry na tachometru. Žádný zázrak, ale terén není právě pohodový. Jsem docela unavený.
Upevňuji kolo na střechu a za chvíli Modrý blesk ukrajuje kilometry k domovu.

Po setmění zalézám do svého brlohu doma.