Na kole okolo Krnova

Je 7. května léta páně 2015 a po nepříjemném dni v práci odjíždím společně s Maruškou a Jaromírem směr Hynčice nedaleko Města Albrechtice. Provoz na silnicích docela vysoký, občas nějaká uzavíra, takže přijíždíme oproti plánu do penzionu Jana asi s dvouhodinovým zpoždění, Tedy přibližně v 7 hodin večer.
Po zdravotních třech půlčičkách Jaromírovy jabkovice se ukládáme do duchen. Noc za moc nestojí, stále na mne doléhají problémy z práce.

První den
Konečně je tu ráno a my po snídani vyrážíme do Města Albrechtice. Je to pouhých 5 kilometrů, lehce z kopečka, takže za nějakou půlhodinku tam jsme.
Já už tady byl, takže jsem si zahrál na moudrého a mluvil, jako bych tady nejméně 5 let žil, byl, pracoval... :-)

Po příjezdu do Města Albrechtice. 

Město Albrechtice má malé náměstíčko. Nic zvláštního tu neobjevujeme.Tak alespoň nahlížíme do otevřeného kostela. Ten je, asi jako téměř všude, honosný a krásný. Kolik dřiny obyčejných lidí je skryto v této nádheře !

Interiér kostela ve Městě Albrechtice.

Vlevo část kostela.

Protože nad městečkem se vypíná kopec "Hraniční vrch" s rozhlednou, kterou město odkoupilo od nějaké telefonické společnosti za symbolickou cenu 1 Kč (samozřejmě to ještě nebyla rozhledna, ale nějaký snad zesilovač, který na vlastní náklady přestavělo na rozhlednu), naše další šlapání směřuje tam. Tato rozhledna se nachází přesně na hranicích s Polskou republikou....

Maruška statečně šlape nahoru.

A již si to šlapeme nahoru... přímo k rozhledně.

Maruška s Jaromírem studují krajinu.

A já teprve funím za nimi...

Konečně jsem tu i já.

V pozadí Město Albrechtice.

Maruška.

Při sestupu mne zaujaly kvetoucí lesní jahody. Sakriš, jak ten čas letí. Není to tak dlouho a krajinu zdobil sníh a prozpěvovala si tu meluzína...

No a pak už svištíme dolů, po cyklostezce do Slezských Rudoltic. Místy jedeme podél nějakého potoka, který tvoří hranici mezi naší zemičkou a Polskem. Asi po 40 minutách přijíždíme k ruině kostela. Přijde mi, že tady dříve stávala asi nějaká víska a kostel je toho němým svědkem.
U kostela povalené náhrobky s převážně německými jmény... Zvláště jeden na mne silně citově zapůsobil, je na něm položen plyšový bílý slon. Nevím, kde se tu vzal, zda li má nějakou souvislost s náhrobkem (žádný nápis, žádné jméno), ale emotivně je to velmi silné...

Kterému dítěti ten slon asi patřil ?

Pohled z kostela.

Po všelijakých úvahách se ubíráme dále. Maruška začíná být lehce nervózní, má hlad.
Takže pokračujeme na Rudoltice...

Krajina před Slezskými Rudolticemi.

Krajina je hezká, slunce vesele svítí a my vjíždíme do Slezských Rudoltic.

Maruška je k neudržení, jdeme tedy něco pojíst, dříve, než budeme sami snězeni... :-) .

Tady jsme dobře a za rozumný peníz doplnili naše tělesné nádrže.

Maruščina motlitba .

Marušce vrtá hlavou název penzionu a tak se ptá...
A dověděla se, že název je odvozen od toho, že sovy sedí na bidle. (Vy tomu rozumíte ? Já ne..)
Tak, teřichy plné, jdeme si prohlédnout zámek.  Svého času dost populární, prý tu byli zváni významné osobnosti. Pamatuji si jenom Voltaira....

Zvláštní kombinace.

A již jsme u brány.

Tady chtěla být Maruška vyfocena.

Bez většího dalšího zdržování uháníme dál. Asfalt nám sviští pod koly, kličkujeme mezi výmoly...

Na Fulštejn.

A ejhle, do cesty se nám připletl hrad Fulštejn...

Hrad Fulštejn.

Jaromír zdolává hradní zdivo....

Dolů jedeme jinou cestou. Ale co to, tady před dvěma lety byl most !
Já se statečně rozjíždím a šup do velkého potoka. Na kamenech to proklatě klouže, já poskakuji, jako bych zápasil s býkem, prestižky beznadějně mokré.
Jaromír s Maruškou prozřetelně čekali, jak dopadnu. Když viděli, že jsem mokřejší, než kdybych to prostě přebrodil, způsobně se vyzouvají a jistě kráčí vedle kola ke druhému břehu. Jak jsem se dověděl, most strhli loni nějací občané polského státu... Asi jim nějak vadil...

Způsobná Maruška.

A už pelášíme dál....

Projíždíme hezkou krajinou. Nedá mi to, a občas zastavuji a fotografuji...

Krajina asi 6 km před Osoblahou.

Konečně tedy dorážíme do Osoblahy. Od mé poslední návštěvy se tady nic nezměnilo. Tedy alespoň tak se mi to jeví. Maruška opět potřebuje doplnit hladinu cukru v krvi. Jaromír proto bryskně kupuje velké nanuky, které docela rychle mizí v jejich žaludcích. Zatímco oba usilovně lížou, přesouvám se na židovský hřbitov.Jeden by nevěřil, že i hřbitov může být turistické lákadlo. Neustále tu přijíždějí a odjíždějí stále další další turisté i cyklisté. Mám docela problém udělat fotodokumentaci...

Židovský hřbitov v Osoblaze.

Společně zvažujeme, kam dále. Nakonec se dohodneme, že stihneme ještě zámek v Jindřichově. To ještě však netušíme, že budeme zápasit s hledáním té správné silnice. Ale přece pak po mnoha zbytečných kilometrech se tam ocitáme. Bohužel, zámek je oplocen a brána neprodyšně uzavřena a uzamčena. Škoda....

Zámek v Jindřichově.

Po nezbytném doplnění kofeinu se vydáváme na cestu zpáteční. Zatím nám počasí skutečně přeje, ale čas se pomalu naplňuje. Uháníme směr Třemešná....

Právě stojíme a předstíráme, že rozumíme mapě, když se z vedlejší cesty vyřítí ďábelský motocyklista na ještě ďábelštějším stroji. Okamžitě jsem naplněn fotografickým entuziasmem, bleskově vytahuji fotoaparát (slovo bleskově je pouze v mé mysli, ve skutečnosti jsem hodnou chvíli zápasil s poškozeným zipem u brašničky na fotoaparát..) a rukama žadoním motocyklistu, aby posečkal a umožnil mi fotit. Se širokým úsměvem zastavuje  a trpělivě čeká, až mé nemotorné ruce zprovozní můj kompakt...
Sláva ! Podařilo se !

Trpělivý a sympatický motocyklista...

O kousek dále mne Jaromír upozorňuje na neobyčejně mohutnou lípu. (sakriš, snad to je doopravdy lípa).

Jaromír zde slouží jako měřítko pro porovnání mohutnosti lípy.

Po několika kilometrech už konečně vjíždíme do Třemešné. Tady si opět hraji na moudrého cestovatele a poučuji Jaromíra i Marušku, že zde končí (či začíná) úzkokolejka, kterou jsem jel před dvěma lety. Oba jsou velmi vstřícní a kývají hlavou, jako že to neví a dovolují mi tak cítit se důležitě... :-)
   Přibližně v centru této dědiny (nevím, jestli slovo "centrum" je vhodné - :-) ) je májka. Líbí se mi,  lidé dokáží být vskutku nápadití...

Májka v Třemešné.

Tak si to mlčky šlapeme, když tu slyšíme : ššššššš, ššššššššš, ššššššššš....
A copak to nevidíme, za plechovým plotem v mezerách ... ach ano, je skutečně parní lokomotiva. A další potěšující zjištění je, že z druhé strany do depa vedou otevřená vrata... Kloudík dokáže být někdy dosti neodbytný a již se tam hrne, jako by se nechumelilo. A uvnitř ji již vidíme v celé své kráse !! Hned vedle sedí na lavičce tři chlapiska a diskutují. Způsobně opírám svého bejka o zeď "garáže" pro lokomotivy a ptám se, jestli můžeme... Můžete - sláva. Opět vytahuji svůj těžce zkoušený kompakt a už nevidím a neslyším. Je doopravdy krásná. Obcházím krasavici kolem dokola, fotím zespodu, z boku, zezadu a  je mi dokonce povoleno vylézt na stanoviště mašinfíry a provést dokumentační fota. Tito lidé mají mou úctu a respekt. Ve svém volnu se věnují svému koňovi. Slovo "koníček" mi připadá jaksi nepatřičné vzhledem k té mase železa a obětují tomuto modrému ohnivémnu oři své volné chvíle a um, namísto aby mudrovali někde v hospodě či pasívně přijímali televizi a její pochybnou zábavu...

Jaromír.

Ohnivé peklo v lokomotivě.

Už jen spokojeně oddychuje....

Maruška - jak jinak - navazuje kontakty a Jaromír probírá technické záležitosti. Pokud si to dobře pamatuji : Výkon této krasavice 400 - 500 koníků, vody v zásobníku 5 kubíků...

Hlavní mašinfíra.

Druhý mašinfíra.

Jsme šťastni, že se nám podařila taková prohlídka. Dneska nám byli bohové hodně nakloněni...

Asi kilometr před penzionem. No, sakriš, nevyfoťte takový kýčovitý obrázek.

A jsme "doma". Maruška se čile žene do koupelny z důvody očisty. My s Jaromírem váháme až nakonec z toho váhání usínáme. Ráno je taky den, Slunce nám to přece dneska slíbilo... :-)
Jak tvrdí známý cyklotulák Vlasák - můj vzor, "Časté mytí krátí žití..."  :-)

Druhý den
Probouzíme se do podmračeného dne. Nakonec se sjednotíme, i přes Maruščiny protesty, že autem vyjedeme na Rejvíz, provedeme jeho pěší průzkum, tam nasedneme na naše bejky a uděláme menší okruh.

No a jsme tady.

Auto jsme nechali u jednoho restaurantu na parkovišti pro hosty. Cedulí tam sice vyhrožovali, že auto pro nehosty odtáhnou. Měli jsme dvojité štěstí. První - všiml jsem si toho až při návratu, druhé - nikdo auto neodtáhl...
Tak jdeme k proslulému mechovému jezírku.

Mechové jezírko.

Vybudovaná stezka přes rašeliniště.

Bohužel se z Rejvízu stala turistická atrakce. Je mi to proto dost nesympatické.

Foceno přes sklo, každá židle je ruční umělecká výroba. Každý štamgast měl kdysi tu svou v této hospodě.

Celkový dojem : prošli jsem jen malou část tohoto parku, hezké, ale neuchvátilo mne to. A vyloženě nesympatické je, že se z tohoto místa stala atrakce a rýžoviště pro mnohé "podnikatele"....

Vracíme se ke svým bejkům a uhánííííííme z koooopce dolů. Krajina nádherná, chvílemi (ale opravdu pouze chvílemi) vykoukne slunce a my přijíždíme ke zlatým dolům. Dnes tu rýžují peníze z turistů...

Tady se zlato oddělovalo od hlušiny.

Turisté se pokouší vyrýžovat zlato. Prý se to včera podařilo. No, nevím....

Dneska máme všichni nějaký útlum. Jaromír tvrdí, že vždy druhý den dochází k poklesu výkonnosti. Asi na tom něco bude. Všichni tři jsme jako přejetí parním válcem...

Naštěstí to do Zlatých hor nemáme daleko. Nevzpomínám si přesně, možná 8 kilometrů. Mimochodem, víte, že ze Zlatých hor pochází neslavně proslulý inkvizitor Boblig ?

Konečně přijíždíme do městečka. Sláva ! Nacházíme funkční cukrárnu ! Kdo zná cestování s Maruškou ví, že Maruška je krutě závislá na cukrárničkách a pekárničkách....
Já turka, Maruška a Jaromír  kafe se  zákusky. :-)

Po zvýšení hladiny kofeinu a cukru v krvi se vydáváme na prohlídku Zlatých hor.

Složená fotografie interiéru místního kostela.

Jeden z přístupů na hřbitov.

Je zapotřebí myslet na návrat. Maruška nám dává košem. Přece nebude šlapat do prudkého kopce zpět k Rejvízu, když k penzionu je to relativně nedaleko s pohodovým profilem... :-)
Tak s Jaromírem šlapeme strmě nahoru. Ale upřímně, nakonec to nebylo tak zlé...

Kolem 5 hodiny jsme zpět v penzionu...


Třetí a poslední den
V neděli balíme fidlátka, předáváme pokoj. Pak vyrážíme, opět přes Město Albrechtice a asi 4 km za Albrechticemi na zámek Linhartovy. Ten již dobře znám. Bohužel je ještě veřejnosti uzavřen... Marušce se moc líbí.

Zámek Linhartovy.

Tento zámek leží prakticky na hranici s Polskem. Hned vedle cesty je potok a za ním již vedlejší stát...
No, a po nějakých 12 kilometrech je tu Krnov.

Hledej jezevce...

Tady Maruška přišla s tím, že se vracet nebudeme po stejné trase, ale že to vezmeme podhůřím Jeseníků. Fajn myšlenka, jsem ale lehce nervózní, chci ještě dnes zajet ke své mamince. Má narozeniny i jmeniny a je navíc Den matek. No, snad to nějak zvládneme, ale dobrý pocit nemám....

Projíždíme několika dědinami, za zmínku možná stojí Brantice s kostelem, a zámkem.

Brantický zámek.

Posléze do kopce přes nekonečnou dědinu. U jednoho domu plot, na každé šprušli hrnek...

Před Krasovem.

Za Krasovem, po nekonečném stoupání a poté prudkém klesání, tak charakteristickém pro tuto část naší země, se zjevujeme v Karlovicích.


Maruška má OPĚT hlad !!!  Jdou se s Jaromírem nabaštit, já si dám jen narychlo česnečku (která v sobě asi žádný česnek neměla) a upaluji fotografovat pěkný kostel s nějakou ruinou, snad dřívější farou...

Do této budovy byl vstup velmi přísně zakázán. No, řekněte to fotografovi. Jakpak asi zareaguje ?

No, už je fakt načase upalovat zpět.

V pozadí je možno vidět Praděd.

Po 16 hodině jsme šťastně byli zpátky u auta. Já nervózní, ale spokojený.
Nádherný výlet. Díky, Jaromíre i Maruško !