V Třeboni na rynku potkal jsem mimoňku (1.7.-6.7.2016)

Je první prázdninový den, pátek, dvě hodniny ráno a Modrý blesk uhání do jižních Čech. Není to právě krátká trasa, po svítání na mne padne únava. U kterési benzinky stavím, opěradlo v autě dám níže a poměrně rychle usínám... Ani nevím, jak dlouho spím, ale po probuzení se cítím mnohem lépe.
A tak Modrý blesk ukrajuje další kilometry...
Konečně dorazím do Třeboně. Nikdy jsem tu nebyl. Možná jako děcko, ale nevzpomínám si na nic.
Auto stavím poměrně blízko centra k nějakému paneláku a již si to štráduji k městečku. A hned vedle městečka se nachází rybník Svět.

Rybník Svět.

Tento rybník je desátý největší rybník v Jihočeském kraji a čtrnáctý v celé České republice. Nachází se přesně na 49. rovnoběžce a pouhý jeden kilometr od třeboňského centrálního Masarykova náměstí.  Rozloha je 201 ha a dosahuje hloubky až 3 metry.

Pomalu se blížím k centru města. Skrze plot vidím první části třeboňského zámku.

Ale nejdříve jdu na náměstí, abych si ho prohlédl. Je moc hezké, jenom ty smradící krabice kdyby tu nebyly...

Třeboňské náměstí.

Obcházím náměstí a nakonec zapadnu v místních "Informačkách" abych se poptal, co si nenechat ujít a je li možno se vyšplhat na věž místního úřadu. Hovořím s nějakou zřejmě brigádnicí, mladou děvčicou okolo 18 let. Ale děvčátko je nezkušené a domluva o výstupu na radniční věž dopadla mým mírným "nasralismem". Jednoduše řečeno - dle mého názoru je "mimoňka"...
Ale nakonec se přece jenom na věž dostávám.

Třeboňské náměstí z radniční věže.

A protože jsem docela dlouho seděl za volantem a hladina kofeinu v krvi mi poklesla pod kritickou mez, hledám na náměstí nějakou kavárnu, abych doplnil jeho stav...

Třeboňské náměstí v odlesku kavárenského stolu.

Z té věže jsem fotografoval náměstí.

A pak šupajdy k zámku.

Zámek v Třeboni.

Třeboňské uličky.

V uličce z předcházejícího obrázku byl obchůdek s indickým zbožím a v něm velmi upovídaná ale příjemná paní, která neustále rozkládala rukama. Tak jsem ji nenápadně vyfotil...

Ještě jsem si dal rybí polévku (50 Kč), vracím se k autu, sundávám kolo a již hledám cyklostezku, která vede okolo rybníku Rožmberk.

Rybník Rožmberk z hráze.

Rybník Rožmberk je největším rybníkem nejen v naší republice ale i na světě. (za předpokladu určité definice slova rybník) Délka hráze je téměř 2,5 km, rozloha 489 ha, maximální hloubka je 10 metrů.
Hmmm, to je tedy docela dost, výlov se provádí jednou za dva roky, cca 150 tun ryb, do rybníka vtéká řeka Lužnice...
Tak jsem ten rybník objel na kole a zpět se vracím druhou stranou.

Starý kamenný most přes rybník Vítek, který pochází z konce 18. století.

No, čas se nachýlil, vracím se k autu, dávám kolo na střechu a jedu hledat místo k postavení stanu. V jedné dědině se ještě zastavuji a tankuji benzín a informace.

V kterési jihočeské vesnici.(Myslím, že Bavorov.)

Na tomto místě, asi kilometr od silnice na pahorku rozbíjím svůj tábor.

Za stanem.

Stan stojí, já v rybářském křesílku posrkávám čaj a koukám na západ slunce.

Ráno. Jaké bude počasí ?

Už od dob, kdy jsem byl na vojně v Kašperských horách mne láká hrad Rábí. tak dneska se tam vydám...
Přijíždím do Horažďovic, nechávám tu auto a chci se vydat na cyklovyjížďku na Rábí. Ale nejdříve si prohlédnu Horažďovice. Náměstí je bohužel rozkopané...

Horažďovický zámek.

Svištím si to nádhernou krajinou k Rábí...

Touto tratí jsem jezdíval ze Sušic do Horažďovic. Před 28 lety...

Blížím se k Rábí...

Dofuněl jsem k hradu.

Vstupní brána hradu Rábí.

Druhé nádvoří.

Z věže hradu.

Jsou dvě teorie, jak vzniklo jméno Rábí. První říká, že to je od slova rabovat, druhá, že je to od slova, které mělo význam získávat zlato z vodního toku. Pod hradem totiž protéká řeka Otava, která byla a prý i snad je stále zlatonosná...

 V podzemí hradu i pod hradem byla výstava fotografií a různých citátů českých lidí. Některé z nich se mi velmi líbily.

 A ještě několik fotografií z městečka Rábí :

No nic, pomalu opouštím městečko. Ještě poslední pohled a ujíždím rozžhavenou silnicí zpět na Horažďovice.

 Dávám opět kolo na auto a zvažuji, co dále. Počasí se poněkud pokazilo. Jedu do Strakonic. Nikdy jsem tam nebyl, tak si alespoň prohlédnu trochu město. Zaparkuji nedaleko hradu a jdu se na něho podívat.

Kolem hradu se ale poflakuje spousta našich takéobčanů a zvláštních přiopilých či možná zhulených lidí, tedy nebezpečně blízko mého auta s kolem na střeše. A protože začalo mrholit, vracím se a hledám místo k přenocování.

Další západ slunce.

Ráno jedu do Písku. Cestou se ještě zastavuji v obci Štěkeň. Je tam zámek a v něm jakýsi dům seniorů.

Konečně jsem v Písku.
Modrého bleska parkuji na jakémsi parkovišti a vyrážím do píseckých ulic. Je nádherný teplý den.

Řeka Otava protékající Pískem.

Na nábřeží je několik soch z písku.

 

Po doplnění kofeinu v krvi jdu přes nejstarší dochovaný most v Čechách do centra města. Most, který je dlouhý 111 metrů, byl vystavěný patrně ještě před koncem 13. století.

Nesjtarší dochovaný most v Čechách.

Pak se jdu podívat městské elektrárny, která je nejstarší hydroelektrárnou v Čechách. Byla zřízena po úspěšné demonstraci osvětlení centra města Františkem Křižíkem 23. června 1887. Písek se tak stal prvním městem v Čechách se stálým veřejným elektrickým osvětlením. Elektrárna byla uvedena do provozu v srpnu 1888 a pracují v ní dvě francisovy turbíny.

Francisova turbína.

No a jako obvykle, ještě několik dalších fotografií z Písku...

Opouštím město a jedu hledat místo k přespání.

 Bohužel se mi příliš nedaří, tak odbočuji k nějakým domkům a poměrně nedaleko nich skoro u malé cesty parkuji a za autem stavím stan.

 

Noc proběhne však zcela klidně.

Je další den a ocitám se v městečku Bechyně.

U Bechyně na kopečku zelená se,
je tam proutek rozmarýny, netrhá se.
Já ho mám utrhnout, kdybych měl zahynout,
na mou ze všech nejmilejších zapomenout.


Kdyby se to naši páni dověděli,
že je proutek rozmarýny utržený,
napsali by psaní, mě na vojnu dali
a co by se mí rodiče naplakali.

Toto městečko je skutečně moc hezké.

Ještě sjedu do Tábora.

Z věže v Táboře.

 

Ale asi jsem už z měst unavený. Připevňuji opět kolo na střechu a odjíždím pryč.
Jedu až k Tišnovu, jsem utahaný a ne a ne najít vhodné místo k postavení stanu. Nakonec ho nacházím v remízku u pole.

Nedaleko Tišnova.

Ani nevím, co mne v noci budí. Jak tak ležím ve stanu, tiše ale zřetelně slyším nějaké kroky několika zvířat. Na srnce to nevypadá. Napínám sluch, když tu docela nedaleko mého stanu slyším zřetelně : "Chro, chro, chro...".
Takže divočáci !
Ani nedutám a po chvíli se kroky ztráci kdesi opodál. Docela rychle zase usínám. Strach jsem neměl, jednak jsem dost pochyboval, že by se mi dobývali do stanu, jednak bezdůvodně neútočí...

Ráno přijíždím do vesnice Nedvědice nedaleko Pernštejna.
V obchůdku nakupuji nějaké potraviny, dávám kávu a posléze funím k Pernštejnu.
Dnes vstup na nádvoří 120 korun ! Prý je tam nějaká akce.
Šláken tréfen !
Ale když jsem už tady, platím a jdu dovnitř.  A záhy nelituji. Je tady cosi jako středověký trh s různými akcemi. Chodím, očumuji, fotím. Hodně se mi tu líbí !

Po druhé hodině Pernštejn opět přes Nedvědice opouštím a jedu na 25 kilometrů vzdálený Zubštejn. Posledních 10 kilometrů jedu do pořádného krpála. Cesta se nekonečně zvedá, až se mi místy zdá, že to snad už ani nelze.
Šlo to !
Nakonec poslední půlkilometr pod hradem kolo zamykám a zbytek jdu pěšky. Na hrad odsud cesta nevede, jenom docela prudký chodník.
Konečně jsem nahoře !

Dobyl jsem hrad Zubštejn !

Rozhled ze Zubštejna.

Zubštejn.

Vlevo místní černokněžník.

Slunce se kloní k západu, já uháním zpět k autu.

Dolů panečku, to se to uhánělo !!!
Domů je to ještě dost daleko, čas pokročil. Tak poslední noc pod stanem a dopoledne dojíždím do své jezevčí nory.


Pěkný den.