Vršatec (9.1.2016)

Jak tak brouzdám na Netu, nacházím článek o místě, který ho chválí jako jedno z nejkrásnějších na Moravě i Slovensku. To místo se nachází na moravsko-slovenském pomezí nedaleko města Brumov-Bylnice.
Tak jo, tam se vydám. Jenom počasí mi dělá trochu starosti. Pořád šedavo, truchlivo...
Ráno vstávám ve 4:30, něco doma shltnu a o půl šesté ráno se beru k autu.
Paráda ! Na obloze se třpytí hvězdy, snad to vyjde. Modrým bleskem si to postupně prosvištím závratnou rychlostí (cca 60 km/h) přes ValMez, pak Vsetín a dále uháním na Brum(l)ov-Bylnici.

Když projíždím Valašskými Příkazy, u cesty se objevují modré majáčky a žlutovestní Policie mne už "dratuje".
Do plynu !!! Večer jsem pil víno, tak kolem 4 deci, možná půl litru ! Tak to je v pytli. Jestli nadýchám, mám po srandě !
A už je to tady.
Uniformáč chce vidět pouze můj řidičák a již mi k obličeji přikládá přístroj. Foukám velmi opatrně, to se ale uniformáči nelíbí. Musím dýchnout důrazněji. Tak jo, ještě jednou. Děj se vůle Boží. Uniformáč nahlídne na displej, něco spokojeně zachrochtá a že prý mohu pokračovat v jízdě... Jsem to ale vů.... Příště musím být opatrnější ve svých alkoholových dýcháncích !

Ještě se srdcem v kalhotách, ale šťastný, pokračuji přes Brum(l)ov-Bylnici do místní části tohoto městečka, do Sidonie.
Aha, vy se ptáte, co má znamenat ta závorka s (l) navíc. Nic za tím nehledejte, pouze klukovskou trumbelínovitost - přijde mi legrační si představovat, jak tady všichni obyvatelé brumlají...

Sidonie je podlouhlá vesnička, kde snad končí svět. Cesta se úží a úží, až nakonec ji dojde zcela dech a skončí úplně.
No, jedu si to po ní, již je jenom o něco širší, než je můj Modrý blesk a proti mne si to prostředkem silnice vykračuje nějaký oříšek.  V jeho psí tváři vidím i přes znečištěné přední sklo výraz - JÁ JSEM TADY DOMA ! Já uhýbat nebudu !
A skutečně, vůz jsem zpomalil tak na 15 kilometrovou rychlost, ale blfkáček  neráčí ani náhodou jít ke krajnici. Takže ještě pomaleji a již skoro příkopou ho objíždím. A on se vznešeným výrazem panstva důstojně projde a ani se neotočí. Smíchem se v autě skoro udusím...
Tak, jsem na konci této vísky. Dále je již pokračování pouze v zákazu vjezdu. Vysedám, obvyklé nahazování bebechů na hřbet a vyrážím vstříc novým zážitkům.
Jo, ještě jsem nenapsal, že hvězdičky se během jízdy autem zcela ztratily a všude začala opět panovat šeď a příšerný nedostatek světla. Člověk by ani psa nevyhnal. Počasí jako stvořené na válení se...

Vydávám se po červené turistické stezce. Nejdříve asi půl kilometru ostře do kopce lesem nahoru. Dostávám se na nějaké louky.

Asi po hodině chůze se dostávám nad slovenskou vesničku Vršatské podhradie. Odsud jsou, nebo lépe, by byly nádherné rozhledy do údolí Váhu a na Súlovské a Strážovské vrchy. Momentálně všechno v mizerném provedení...

Pohled na dědinku Vršatské podhradie.

Po nezbytné dokumentaci se dávám do škrábání se na hrad Vršatec. Zcela jsem podcenil obuv. Když jsem opouštěl teplo svého domova, bylo sucho a svítily hvězdy. Proto jsem si vzal trekovou obuv zcela nevhodnou na mokré či zasněžené kameny a půdu. Nahoru to ještě jakžtakž jde, ale jak půjdu dolů, to tedy skutečně nevím...
Jsem na hradě.

Hrad Vršatec.

Tak jsem si ho prohlédl, tedy ten hrad, a teď dolů. Protože nikde nikdo, rozhodl jsem se zcela nedůstojně trasu dolů absolvovat po čtyřech, zadkem dolů... Místy jsem pochodoval jako nějaký krab, místy klouzal. Po patnácti dosti vyčerpávajících minutách jsem opět dole.

Tak ještě vezmu pár fotografií a dám se na pochod zpět.

Cesta do vísky Vršatské podhradie.

Zpátky se jde dosti nedobře. Protože mi nohy kloužou do všech světových stran a abych se udržel na nohách, pochoduji opět jako připosraný, docela záhy mne rozbolí v zádech.
Asi po 90 minutách jsem u auta. Naštěstí celý a nepolámaný.
Po nezbytném poskuhrání si startuji Modrého bleska a vydávám se na cestu zpět.

Přibližně v místech, kde jsem potkal při cestě nahoru veledůstojného blfkáče, nevěřím vlastním očím a slzy smíchu se mi derou do očí.
Uprostřed silnice stojí kůň !!!
Opět ho napůl příkopou objíždím.

Ve Valašských Kloboucích se stavuji na kafe. Apropos, víte, proč se Valašské Klobouky jmenují právě takto ?
Že nevíte ?  :-)
Já to už vím !
Podle pověsti získalo město svůj název od klobouku, který brum(l)ovská vrchnost použila k označení své oblíbené studánky. Když byla později založena osada, nazvali ji Klobouky. Od roku 1885 město užívá dnešní název Valašské Klobouky.

Tak jo, kafe vypité, stmívání notně pokročilo, startuji a uháním domů.
Všem krásný den !