Roháče

Zvoní budík ! To je hrozné ! Je asi 10 minut před čtvrtou ráno a já nadávám sám sobě. Klidně bych mohl chrnět dlouho předlouho a já se místo toho pokouším přemluvit k opuštění vyhřátého brlohu. Po několika minutách se mi to daří. Ach joooo...
Je 29. října 2015, narychlo něco pojím, naházím věci na jednu hromadu a pak je nacpu do tašek. HLAVNĚ nezapomenout foťáky !!
A již uháním temnou nocí směr Bečvy. Hvězdy svítí a je dosti chladno. Doma jsem se zapomněl podívat na teploměr, ale auto hlásí 3 stupně. Žádné vedro tedy...
Cesta ubíhá bez jakýchkoli příhod. Přejíždím slovenskou hranici. Následuje Makov a zase do kopců směr Bytča. Motor Modrého bleska tiše přede, cítím pohodu a klid.
V Bytči stáčím čumák auta na Žilinu. Nemám ji rád. Samý nadjezd, plno mimoúrovňových křižovatek. Pokud sjedu jinam než chci, nevím nevím, jak se vymotám... Naštěstí vše projedu bez zádrhelů a již uháním směr Ružomberok a po určité době svištím Martinem. Za sebou zanechávám Dolný Kubín a pak se konečně, asi po 3 hodinách jízdy, dostávám přes Zuberec k parkovišti, kde nechávám auto. Jsem na místě. Nastal krásný slunečný den. Tož, naházím na sebe bebechy, batoh, foťáky a bundu kolem pasu.
Vyrážím...

Zatím ještě téměř prázdné parkoviště.

Nejprve ťapkám něco přes hodinu po asfaltové silnici. Ač je rovná a nezdá se to, docela se slušně zvedá... A lidí přibývá. Postupně mne "předjíždějí", slyším téměř výhradně češtinu...

Stojím u prvního jezírka tohoto dne.

Konečně asfaltka končí a jdu po "echt" stezce.  Na kopcích se krásně bělá sníh a teď se objevuje ušlapaný, mokrý a kluzký i na stezce...

Hurá na Smutnou dolinu !

Stezka se vytrvale zvedá...

Cestou mne předcházejí nějací lidé. Tu slyším "Dobrý den pane učiteli!". Ejhle, studentík, kterého jsem učil asi před 5 či 6 lety (tedy tehdy maturoval). Povídá, že žije s přítelkyní, která s lehkostí poskakovala vedle něho, ve Francii, že se má hodně dobře, ale že se rozhodl vrátit se brzy domů, protože s přílivem migrantů do Francie to tam začíná být "o hubu". Moc milé, že i po tolika letech se študentíci ke mně hlásí... :-)

A konečně jsem u prvního plesa.

A pak následují další...

Tak teď jsem na jakémsi předělu s téměř zamrzlým plesem. Výhledy jsou do obou stran.

Pohled na druhou stranu předělu. Teď už půjdu (snad) jenom dolů.

Tam kdesi vzadu dole je parkoviště s mým Modrým bleskem.

Vydávám se dolů. Není to vůbec jednoduché. Na stezce je ušlapaný zledovatělý mokrý sníh, nohy, potvory, kloužou do všech stran. Abych udržel tělo, jdu jako "připosraný", což se pomalu začíná projevovat v zádech... Ach joooo.... :-(

Zledovatělá mokrá stezka.

Vedle stezky šutry, šutry, šutry....

Slunce se už sklání k západu.

Mrňavé jezírko.

Konečně se dostávám do lesa, alespoň ledovka tu není. Zato si však připadám jako kamzík, neustále seskakuji ze šutříku na šutřík nebo kořen...

Potkávám dva manželské páry, cirka 65 let, první chlapi, kousek pod nimi dvě ženy. Sympaťáci.
JENOMŽE,
oni jdou teď, asi hodinu před západem slunka, teprve nahoru. A prý, jak je to ještě dlouho nahoru k plesům. Říkám jim, že určitě hodinu a jemně se jim to snažím rozmluvit. Ptám se jich, zda li mají baterky. Ženské sebevědomě říkají, že jedna z nich má svítilnu v mobilu...
Hmmmmm !!!!
Žádný batoh s vybavením, žádné nějaké speciální oblečení. Prostě, lufťáci...
Ještě jednou se jim to snažím velmi nenásilně rozmluvit. Nedají si říct !
Jak mohou být ještě ve svém věku tak lehkomyslní !

Tak pokračuji dále a ejhle : vodopád !

U roháčského vodopádu.

Jsem asi 50 minut od parkoviště, kde mám auto, když mne poklusem předejte jeden z nezodpovědné čtveřice. Na můj dotaz, jestli se rozhodli vrátit, mrlal cosi o blbosti svých kolegů a že jim půjde naproti z druhé strany. Vypadal opravdu nahněvaně... Moc jsem sice jeho počin nechápal, ale alespoň jeden z nich si uvědomil, jakou blbost dělají... Fakt bych rád věděl, jak to dopadlo.... Ještě podotýkám, že bylo asi 30-40 minut do tmy !!

Konečně jsem u auta. Jakmile jsem dorazil, začaly mne záda bolet opravdu hodně. Původně jsem chtěl jet ještě domů, ale vzpomněl jsem si, že když jsem ráno projížděl Zubercem, byla snad na každém druhém domě cedulka oznamující možnost ubytování...
Už téměř za tmy jsem zastavil u jednoho rodinného domku, kde jsem se za 15 euro ubytoval. Po nezbytné očistě a doplnění nádrží jsem se svalil do postele... :-)

A je druhý den ! :-)

Vstávám, v kuchyňce si ohřeji vodu.  Ráno mám opravdu nejraději teplou vodu do žaludku. Moc mi to tak chutná. Také něco zbaštím, balím si svých pět švestek a opouštím svůj několikahodinový domov. Mám před sebou celý krásný slunečný den !

Ráno kdesi pod Zubercem.

Už když jsem jel včera sem, všiml jsem si ruiny zajímavé budovy. A tak koukám, abych ji nepropásl.  A jako na zavolanou, kousek níže sedí na krajině bílá mléčná mlha. Už tu tajemnou stavbu vidím. Sice dobře v mlze ukrytou, ale nacházím ji bez potíží...
Tak se dávám do prohlídky.

Tajuplná stavba asi 2 kilometry od obce Podbiel.

Sakriš, co to bylo ?

Kužel uvnitř vnitřní stavby.

Na vnitřní stavbě byly zřetelně vidět něco jako průduchy, uvnitř této stavby byl kuželový komín. Všechno napovídalo, že šlo kdysi o nějakou pec.

Co mne však mátlo bylo spíše ozdobné provedení stavby.

Teprve, když jsem odcházel jinou cestou, našel jsem infotabuli s tím, že šlo o "železiareň" Františkova huta, lidově nazývanou "hámer", postavenou v roce 1836, která je zahalená tajemstvím. O jaké tajemství šlo se tam nezmiňovali.
I když jsem tedy význam stavby nakonec odhalil,  ve spojení s mlhou, ve mne zanechala silný dojem.

Tak, usedám do auta a uháním vstříc dalším zážitkům.
Po asi 2 kilometrech přijíždím do obce Podbiel. Je tam množství starých dřevěnic, tož opět zastavuji.

Dřevjanky v Podbielu.

Některé dokonce pronajímají k ubytování... Docela by mne zajímala cena...
A opět uháním dále. Ze silnice vidím Oravský hrad. Rychle zastavuji a beru několik fotografií. Moc se ale nezdržuji, není tu vhodné místo pro parkování...

Oravský hrad.

Před Dolným Kubínem.

Žilinou kupodivu docela rychle prosvištím a asi 7 kilometrů jižně od ní je Lietavský hrad. Modrého bleska ponechávám v dědině Lietava a už si to funím do příkrého kopce. Scenerie se nedá popsat slovy, ani fotka nedokáže zachytit tu hru barev. Tak alespoň malý pokus.

Pod Lietavským hradem.

Po 40 minutách funění jsem na hradě.

Takto nějak prý hrad vypadal v době své největší slávy.

Selfie.

Výhled z hradu Lietava.

Takto se hrad fotil dost obtížně, byl jsem blízko, takže jsem obrázek musel  skládat z několika fotografií, což způsobilo zkreslenou perspektivu.

Na hradě se nacházela i dost nebezpečná místa... :-)

Zdržovati se v blízkosti tohoto WC je životu i zdraví nebezpečné...

A také druhá toaleta je velmi svérázná...

Slunce se už opět sklání k obzoru. Budu se muset vracet.... :-(
Ještě poslední pohled...

A na louce pěkně barevný strom s barevným pozadím...
Přísahám, že jsem fotografii nepřibarvoval.

Docela unaven usedám do auta a již bez zdržování uháním rychlostí blesku (cca 70 km/h) směr Kopr.